Na první pohled je to jednoduchá černobílá kuchyně. Při bližším pohledu ale zjistíte, že hlavní roli nehraje barva, nýbrž neobvyklý tvar mozaiky Cecílie. Dlouhé bílé obdélníky mají vykrojené rohy, do nichž jsou vložené drobné černé čtyřlístky. Teprve jejich opakováním vzniká ornament – trochu geometrický, trochu květinový a dostatečně zvláštní na to, aby se nedal zařadit do jedné spořádané stylové přihrádky.
V této realizaci doprovází mozaika bílá kuchyňská dvířka, dřevěné police a mosazné detaily. Převaha bílé udržuje prostor světlý, zatímco černé čtyřlístky fungují jako drobná interpunkce. Bez nich by byla stěna klidná až příliš; s nimi dostává rytmus, ale nezačne kuchyni komandovat.
Vzor, který vzniká mezi jednotlivými dílky
Na mozaice Cecílie je zajímavé, že ornament neleží na povrchu dlaždice. Vzniká přímo jejím tvarem a způsobem skládání. Vykrojené konce dlouhých obdélníků kolem sebe vytvoří místo pro čtyřlístek, který sousední dílky opticky spojuje. Dekor tedy není natištěný ani namalovaný – je součástí geometrie celé plochy.
Svisle položené obdélníky táhnou pohled vzhůru a opticky zvyšují prostor mezi pracovní deskou a horními skříňkami. Černé čtyřlístky naopak vytvářejí vodorovné tečkované linky, které dlouhé vertikály přeruší a uklidní. Právě střet těchto dvou směrů dává obkladu jeho zvláštní rytmus.
Retro, Art Deco, nebo současná geometrie?
Čtyřlistý motiv se v architektuře a užitém umění objevuje po staletí – v kamenných kružbách, dlažbách, textilu i kovových mřížích. V černobílém provedení může mozaika připomínat prvorepublikovou koupelnu, starou cukrárnu nebo dekorativní geometrii Art Deca. Stejně dobře ale funguje v současném interiéru, kde bílou plochu naruší jedním přesným grafickým prvkem.
Není proto nutné kolem ní stavět důsledně retro kuchyni. Vedle kazetových dvířek a mosazi působí historizujícím dojmem, s hladkými skříňkami a nerezem by naopak vynikla její strohá geometrie. Materiál zůstává stejný, pouze společnost kolem něj změní příběh.
Černobílá bez tvrdého kontrastu
Černá a bílá mohou v interiéru snadno působit příliš ostře. U této mozaiky je však poměr obou barev výrazně nakloněný bílé. Černá se objevuje jen v malých bodech, takže stěnu nezatmaví a nepřevezme nad kuchyní vládu. Spíš zvýrazní její délku a propojí další tmavé detaily – svítidla, zásuvky, spotřebiče nebo úchytky.
Ještě jemnější variantou je celobílá Cecílie, u níž kresbu vytvářejí pouze spáry a odlesky lesklého povrchu. Tvar zůstane čitelný, ale celý obklad působí tišeji. Černobílá verze je grafičtější; bílá pracuje spíš se světlem a stínem.
Mozaika za kuchyňskou linkou
Jednotlivé dílky jsou připevněné na síti, takže se mozaika pokládá po větších platech. Atypický tvar ale vyžaduje pečlivé rozměření, zejména kolem zásuvek, v rozích a při horním ukončení. Před lepením je dobré sestavit několik plat nasucho a ověřit, kde vyjdou čtyřlístky a dořezy. U tak pravidelného ornamentu se každá nešťastná půlka květiny umí stát středem pozornosti, ačkoli o tuto funkci nikdo nežádal.
Při pokládce je také potřeba hlídat vzdálenosti mezi jednotlivými platy. Spáry uvnitř sítě a mezi dvěma sousedními sítěmi musí působit stejně, jinak se v hotové ploše objeví viditelné obdélníkové bloky. Síť zkrátka pomáhá s manipulací, nikoli s přemýšlením.
Barva spárovací hmoty výraz mozaiky výrazně ovlivní. Světlá nebo jemně šedá spára nechá vyniknout černé čtyřlístky a obdélníky propojí do klidnější bílé plochy. Tmavá spára obkreslí každý dílek a vytvoří podstatně výraznější grafickou síť. Před definitivním rozhodnutím je proto rozumné vyzkoušet obě možnosti na malém vzorku.
Cecílie je dobrým příkladem toho, že výrazný kuchyňský obklad nepotřebuje pestrou barvu ani nápadný obrázek. Stačí neobvyklý tvar, přesný poměr černé a bílé a drobný čtyřlístek, který se tváří nevinně, zatímco ve skutečnosti organizuje celou stěnu.